člověk míní pán Bůh není... jak trefné rčení... čekal mě ještě týden volna a pak sem se chtěla začít poslední týden o prázdninách chystat a zařizovat velké změny, přechod ze zaměstnané ženy na ženu co si plní svůj sen a jde na volnou nožku... no tak teď mám volné obě, hoví si pěkně na posteli a jsem vděčná že mě donesou na záchod, případně pro pití když není nikdo v dosahu, aby mě obsloužil... tak moc si přeju být opečovávaná a rozmazlovana...
první týden v posteli je ještě fajn, cítím že tělo se rozhodlo, že je teď ten pravý čas dohnat všechny ty chvíle kdy sem šla přes sebe a neodpočívala... věřím mu, že si pořádně odpočineme a pak vesele vkročíme do nové životní etapy... jenže i když se přesvědčuji, že je to každý den o něco lepší, a chvíli i opravdu je, pak se to zas vrátí... nejhorší je ta slabost, začíná mě děsit na životní úrovni, po týdnu a půl mě přepadl v noci strach, možná se dá říct i nějaká malá panika a já sem pocítila, že už je to na mě moc, chci pomoct, cítím se zralá na nemocnici, chci ať si mě tam nechají, dají mi zázračnou kapačku po které se mi vrátí síla a nebude už takový problém si dojít na záchod... jenže nakráčet si to do nemocnice jen tak je dost naivní představa, jak sem zjistila... pani na příjmu, sice velmi soucitně, oznámí ať raději jdu k obvoďačce, že u nich je to na pět hodin než mě vůbec přijmou... rezignovaně odcházím... moje doktorka mě pošle na všechny možné vyšetření a já z části lituju že sem tam vlezla, mám málo sil na to to všechno obejít, aspoň že je se mnou muž, vozí mě autem a podpírá když je třeba... zvládla jsem to, odcházíme domů s diagnózou zánětu plic v nějaké větší míře a atb, večer si beru první prášek a děkuju za ty dary... cítím zlepšení, hned po prvním prášku... ráno mi volá doktora jak mi je a jestli nechci do nemocnice, že by mi dala žádanku, teď když se mi trochu ulevilo, už cítím že to zvládnu, když sem to dala do teď, s díky odmítám... každý den cítím mírné zlepšení, už nejsem tak životně slabá, ale mám problém dlouho stát, protože se mi pak těžko dýchá, když ležím je mi dobře, cítím se zdravá a v pořádku, jakmile ale vstanu, no nic moc... kontrola po týdnu, rozmýšlím jestli pojedu autem nebo to zvládnu mhd, volím pomalou procházku, zase rentgen plic a pak za doktorkou... tydle dvě vyšetření jsou teď pro mě od sebe ohromně daleko a přesně mezi zastávkami tramvají, takže jdu pěšky... vlastně se mi to moc líbí, svítí sluníčko, jdu tempem kdy mě předběhnou i důchodci, ale jdu a jde to... zvládám to...
kontrola proběhla, zánět se lepší, ale stále tam je... pokračujeme v atb a léčení... ležím, odpočívám, je to dlouhý... zas mě začíná opouštět optimismus, začíná mě bolest tělíčko z ležení v posteli, skřípl se mi sval pod lopatkou, bedra tuhnou... psychika slábne... je mi líto, že děti sou na všechno sami (já vím že je to vlastně skvělá životní zkušenost a že je to jen posune kupředu samostatnosti a soběstačnosti) jenže já sem máma a je mi skara lito, že jediný co ráno udělám je, že jim zamávám z postele a popřeju hezký den... dojí má mě že se loučí, že mi dají vědět že jdou... vlastně když jsem zdravá a jsem doma, když se vypravují do školy tak už pro ně toho stejně moc nedělám, ale jsem tam a to je skara velký a teď mám pocit že nejsem a je mi to prostě lito... jo bude to tím, že mě všechno bolí, přestala sem vidět malé krůčky zlepšení a chci zázraky na počkání, cítím bezmoc a zoufalství... volá mi máma jak mi je jestli nechci zase dovést polévku nebo něco, opět mě to rozbrečí, dojme...
...přestala jsem být pokorná a vděčná za to, že tohle je jen shoření fénixe a zapomínám na víru že povstanu... chci zázraky na počkání teď hned...
...dovoluji si chvíli slabosti a zoufalství, aby to mohlo projít a odejít a já zas začala důvěřovat, pouštět vše co se pustit dá a byla silnější...
... sbírám síly a cítím se líp, hlavně psychicky a je to fakt úleva, fyzicky zase cítím každý den malé zlepšení, každý den o kousek silnější... zvládla jsem se osprchovat ve stoje, ohromný pokrok, do teď sem se sprchovala v sedě.
Další kontrola, jdu s velkým očekáváním, že třeba už jen rekonvalescence a můžu se vracet do života... na rentgenu vyšlo že z 8cm nálezu je teď nález 7-8cm takže mini zlepšení... doporučení na plicní, vyzbrojena dalšími antibiotiky... zase mě to srazilo, sere mě to, ztatil se mi výhled na cílovou rovinku, je to nekonečný, zoufalý, na hovno
...na plicní jdu druhý den ( a považuju to za zázrak, že mě tak rychle vzali), jsem zvědavá co se dozvím a co jiného se mnou budou dělat... a nastává další zvrat, doktorka mě uklidní, že to je úplně v pořádku, že se zánět lepší a že to takhle prostě je, zůstává tam dlouho a třeba ještě dlouho bude, ale už je zaléčeny a pokud já se cítím dobře, tak můžu začít pomalu rehabilitovat, atb už můžu přestat brát, jelikož jsem je brala už dost dlouho a to stačí... teď jen být na sebe opatrná a pomalu se začít rozhýbat. Hned se cítím silnější a zdravější, mám ohromnou radost, kterou mi kazí jen to, že se kašel začíná rozjíždět mým dětem... žádná pomalá rekonvalescence, rovnýma nohama skáču do péče o děti, což je vlastně fajn že se přestávám pozorovat na co mám jakou sílu a energii a krásně se rozhybavam ani nevím jak...
... jako mávnutím kouzelného proutku jsem já zdravá, cítím se ještě slabší, ale zase každý den krůček po krůčku sbírám síly... zkouším má nová křídla, sžíváme se a sbíráme síly pro létání...